ilustrační foto: iStockphoto

Čeho se česká škola bojí nejvíc? Inovací. Je na čase to změnit

Stát chytřekomentář 4 min čtení

Víte, kdo to byli luddité? Legendární dělníci, kteří na přelomu 18. a 19. století ve Velké Británii projevili své zoufalství z mechanizace práce tím, že rozbíjeli nové stroje a domnívali se, že si tím zachrání práci. Přesně tak ve velké míře působí i čeští učitelé a ředitelé škol. Ano, používám mírnou nadsázku. Učitelé se rozhodně nemusejí obávat, že by jim stroje vzaly práci. Jejich převažující “luddismus” vyplývá z poněkud jiných příčin. Tou hlavní je fakt, že český školský systém nepřeje inovacím.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Víte, kdo to byli luddité? Legendární dělníci, kteří na přelomu 18. a 19. století ve Velké Británii projevili své zoufalství z mechanizace práce tím, že rozbíjeli nové stroje a domnívali se, že si tím zachrání práci. Přesně tak ve velké míře působí i čeští učitelé a ředitelé škol. Ano, používám mírnou nadsázku. Učitelé se rozhodně nemusejí obávat, že by jim stroje vzaly práci. Jejich převažující “luddismus” vyplývá z poněkud jiných příčin. Tou hlavní je fakt, že český školský systém nepřeje inovacím.

Existuje taková teorie, že učiteli se stávají spíše “ochránci a pečovatelé“. Ti, kteří nemají v lásce nové a neprověřené, ale naopak podporují zavedené a tradiční. Domnívám se ale, že tento problém není svázaný s učitelskou profesí, ale se školou coby institucí. Ta má již od osvícení potřebu zejména vychovávat ke službě a poslušnosti reprezentované státem, církví, armádou nebo zaměstnavatelem, zkrátka vyšší autoritou. A tento přístup přežívá ve školách navzdory tomu, že se proměnil svět okolo nás – to tradiční a prověřené z velké části zkrátka už neplatí, nebo to není téměř využitelné. A vývoj jde dál, exponenciální charakter technologických změn tvrdě koliduje s lineárním vývojem společenským.

Související článek

Česká cesta na Mars vede přes dílny

Před pár dny jsem se s úžasem díval na robotického psa, kterého vyvíjejí v hightech centru Boston Dynamics. Umí si otevřít dveře a nenechá se odradit, ani když mu otravující “lidský faktor” znepříjemňuje život  a snaží se mu v tom zabránit. Robotika, automatizace a algoritmizace výrobních procesů i fungování běžných domácností, to je nikoliv budoucnost, nýbrž hmatatelná a všude prosakující přítomnost.

Hezky to na konkrétních příkladech a vztazích ve školách pojmenovává Robert Čapek ve svém odvážném rozhovoru pro DVTV. Ano, to je reálná zkušenost progresivních učitelů, kteří narazili na hradbu sešikovaných kolegů, jež částečně z přesvědčení, částečně z obav o vlastní budoucnost a částečně z neschopnosti nechtějí „žádné novoty“. Na úplně konkrétním případě své učitelky to v LOLO třídě, novém pořadu o výchově a vzdělávání pro rodiče, pojmenovala Tamara Klusová: paní učitelka, na kterou měla štěstí a která místo známek hodnotila komplexně, zrušila hloupé uspořádání třídy do “kostelních lavic” a dala pocítit dětem, které měly problémy, formu uznání podporující zdravé sebevědomí. Tato učitelka už ale na té škole není. Vím to, protože tam nyní chodí můj syn. Paní učitelku prostě vytlačil “ochranářský” duch české školy, který nepřeje inovacím. Nepřeje inovacím jako celku.

V Česku působí zhruba na deseti školách se svým projektem Stages člověk jménem Opher Brayer, vysoce zábavný excentrik z Izraele. Jeho systém výuky sází na zvýšení motivace dětí a dovednosti rozpoznat jejich talent na bázi herního přístupu k vzdělávání. Postupně tak profiluje talenty, kteří poté získají středoškolské vzdělávání podporující jejich inovační potenciál. A právě tito lidé následně vytvoří inovační hub, který pomůže změnit lokální ekonomickou strukturu.

Související článek

Komu prospěje, když se děti učí programovat?

Zatímco v Česku naprostá většina základních škol nedokáže děti správně učit pracovat s počítačem, v USA přes čtyřicet procent amerických základních škol učí žáky programovat. Je dobré si brát zámoří jako vzor? Není tlak na počítačovou gramotnost jen marketingová akce softwarových firem? Nebo si tak IT společnosti nenápadně pěstují programátorský dorost, který pomůže srazit vysoké mzdy v oboru?

Opher Brayer si vybral Ústí nad Labem, o kterém tvrdí, že z něj chce vytvořit české Silicon Valley. Odvážné? Určitě. Zejména proto, že podobné cíle vzbuzují nejen mezi učiteli, ale v české povaze obecně, takřka posvátnou hrůzu. Už jsem slyšel, že Opher je blázen a psychopat, že trpí spasitelským syndromem a kdesi cosi. Ano, pro “hobití” českou povahu může být Opher se svým projektem takřka nebezpečný, protože narušuje představu o poklidném světě, v němž čas plyne jinak a změny jej obcházejí obloukem. Jenže blázen není Opher, ale hobit.

Nutně musíme změnit postoj ke vzdělávání a ze škol skutečně udělat inkubátory budoucích inovací. Jako se to snaží ve skandinávských školách, kde například chyba není důvodem k trestu, nýbrž nejlepší motivací pro další učení. Pouze ten, kdo se nebojí chybovat, může přicházet s odvážnými nápady a realizovat je. K tomu, aby se tak stalo, je nutné změnit DNA školy a její zadání pro učitele. Ve školách musíme podporovat učitele, kteří budou schopni učit děti na pozadí různých vzdělávacích obsahů hledání vlastních cest řešení a vlastních aplikací v jejich světě. To je klíč k inovacím a k inovátorům.

Související článek

Stane se maturita chráněnou památkou? Našlápnuto k tomu má skvěle

Květen v Česku znamená start ústních maturit. Jenže zatímco svět se vyvíjí a modernizuje, naše maturita aspiruje na to, aby se stala chráněnou historickou památkou. Místo aby stát, tedy garant vzdělávání, využil státní maturity jako prostředek k pokroku, okázale ji ignoruje. Přitom smysluplná proměna by nemusela být tak těžká. Je jen potřeba se dívat kolem sebe. Třeba na to, jak to dělají v Dánsku.

Aby se to tak stalo, musí se zásadně změnit postoj státu ke vzdělávání. Vzdělávání má stát na prvním místě priorit, má to být vyjádřeno procentem investovaného HDP i rétorikou politiků. Má to být vyjádřeno platem učitelů. Má to být vyjádřeno způsobem přípravy učitelů a jejich dalším vzděláváním v profesi. Má to být vyjádřeno zadáním zřizovatelů vůči ředitelům škol. Pokud jen jedno bude chybět, budeme pořád jen hobiti a Opher se za chvíli odstěhuje se svým projektem jinam. Byla by to obrovská škoda.

Autor je členem vzdělávacího think tanku EDUin.

Témata:
Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama