Foto: Jaroslav Šafer

Jak se vyrábělo 2500 počítačů za rok v socialistickém Československu?

Trendy & tipyrozhovor 7 a více min čtení

Slušovice. Třítisícové městečko na Zlínsku bylo před třiceti lety centrem výroby tuzemských počítačů. Řečeno dnešní terminologií, byl to slušně rozjetý startup. O tom, jak se to vlastně stalo, jsme mluvili s člověkem, který byl u tohoto projektu od úplného začátku až do konce. S Milanem Frnkou.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Slušovice. Třítisícové městečko na Zlínsku bylo před třiceti lety centrem výroby tuzemských počítačů. Řečeno dnešní terminologií, byl to slušně rozjetý startup. O tom, jak se to vlastně stalo, jsme mluvili s člověkem, který byl u tohoto projektu od úplného začátku až do konce. S Milanem Frnkou.

Co bylo impulsem k tomu, že Slušovice – jako agrokombinát – začaly vyvíjet počítače?

Tím impulsem byl docent František Čuba, o kterém můžeme mluvit jako o vizionáři. Vždy se zajímal o nové technologie, které podporovaly zemědělství. U našich počítačů nešlo o zpracování dat pro výplaty. Nejpodstatnější věcí bylo řízení procesů v reálném čase. V ČSSR byl tehdy jen jeden řídicí počítač, který takové úlohy zvládal – RPP 16. Jeden z prvních počítačů na světě, který byl přichystaný na práci více uživatelů a běh více úloh. Jeho koncepci vyvíjel ředitel Ústavu technické kybernetiky Slovenské akademie věd profesor Ivan Plander, se kterým jsme pak intenzivně spolupracovali. A právě tento počítač se podařilo získat docentu Čubovi.

Kolik měly tenkrát Slušovice zaměstnanců?

V roce 1980, kdy se koupil RPP, to byly asi čtyři tisíce lidí. Spolu se dvěma kolegy jsme tehdy chodili na vysokou školu a na počítač RPP16 jsme vytvářeli operační systém podle vzoru počítače PDP. Ten využíval Unix a my jsme myšlenky Unixu převzali. Vymysleli jsme si k němu vzdálená pracoviště, ale ne pouhé terminály, tedy připojené displeje a klávesnice. Řekli jsme si, že vytvoříme počítačovou síť. To byl náš hlavní přínos.

K této počítačové síti bylo třeba udělat operační systém a k němu programovací jazyk. Družstvo si koupilo RPP16 a logicky následovala myšlenka, že k RPP16 budou připojeny jednotlivé řídicí počítače. Ty budou řídit technologické procesy a k tomu budou mít i centrální systém. To znamenalo spoustu práce, takže vznikla trojstranná dohoda mezi docentem Čubou, ředitelem ÚTK profesorem Planderem, mnou a mými dvěma kolegy, která říkala, že půjdeme do Slušovic vyvíjet elektroniku.

Takže František Čuba vlastně koupil počítač a k němu tři pracovníky.

Nešlo jen o nás tři. To byl celý vývojový tým Ústavu technické kybernetiky SAV. My tři jsme do Slušovic nastoupili fyzicky, ale celý vývoj, teoretický i praktický, spolupracoval s ÚTK.

Bylo to tedy něco jako fakultní pracoviště?

Dalo by se to tak nazvat, ale bylo to pracoviště v reálu. Museli jsme začít vyvíjet, aplikovat, vyrábět… Postavit celou strukturu. Měli jsme k dispozici modulární počítač a potřebovali jsme řídicí desky, které jsme plánovali připojit třeba k biotechnologii, ovládat jimi lasery nebo řízení skleníků. Takže jsme museli vyvinout příslušný software. Zároveň jsme začali vyrábět i hardware. K tomu byla zapotřebí technologie pro návrh výroby plošných spojů a stroje na jejich osazování a testování. Samozřejmě jsme počítali i s prodejem mimo Slušovice, takže jsme museli vytvořit technickou, aplikační a uživatelskou dokumentaci, a zároveň začít dělat školení pro všechny, kteří náš produkt budou chtít. To byl základní cíl, který jsme si určili hned na začátku.

Celý IT tým jste měl na starosti vy?

Měli jsme to rozdělené. Petr Fabini je geniální matematik a měl na starosti všechny analytické věci. Viliam Mlích byl zase vynikající tester. Chyby odhalil na první pohled. A byl to super programátor. Dělal absolutně nejkratší, nejkompaktnější, nejdokonalejší kód. To bylo tenkrát pro vypalování do čipů klíčové.

Související článek

Chytré zemědělství v časech dávno minulých

Nedávno na našem webu vyšel článek o chytrých systémech v zemědělství. Měl velký ohlas a mimo jiné na něj zareagoval František Vaške, programátor z časů, kdy ještě skoro nikdo neměl doma počítač. Už před listopadem 1989 vymýšlel autonomní systémy, které by zemědělcům usnadnily život a zefektivnily práci. Velmi rychle jsme se domluvili na rozhovoru.

Jak se IT tým rozrůstal?

Postupně až na 750 lidí, z nichž asi 200 bylo externistů.

Začínali jste na zelené louce. Co byla největší komplikace při vývoji?

Všechno. Tehdy se na takovém typu počítačů nepracovalo ani teoreticky. Uvědomte si, že se pohybujeme mimo počítače à la IBM, které byly určené pro ekonomické procesy. Nebyli lidé, kteří by něco takového měli nastudované, nebyly výrobní kapacity, dohromady nebylo nic. Když jsme přišli do Slušovic, potýkali jsme se se základními problémy. Například monitory. Byly embargované a nebylo možné je sehnat. Jediné, co se dalo použít, byly televizory. Abychom na nich dokázali vůbec něco zobrazit, museli jsme televizi naprogramovat a vyrobit další interface. Jiná možnost neexistovala.

Pájení plošných spojů mikroelektornických modulů -

Monitory se vůbec nesměly dovážet?

Zhruba do roku 1985. I televizorů byl ale omezený počet. Nakonec jsme je chtěli vyrábět sami, jenže požadavky na naše počítače se exponenciálním způsobem zvyšovaly, nestíhali jsme je vyrábět. Nechtěli jsme začít vyrábět televizory nebo nějaké poloviční monitory. Naštěstí se embargo uvolnilo.

Druhý problém byly plasty a tedy omezený počet klávesnic. Museli jsme si proto začít vyrábět formy, odlévat jednotlivá písmenka a celé konstrukce. Další tragickou věcí byly tiskárny. Tiskárny byly většinou maďarské a víc poruchové než funkční. O paměťových médiích raději nemluvme, protože mi to přijde směšné ještě dnes. Používali jsme magnetické štítky, což bylo šílené médium. Vypadaly jako děrné, ale měly magnetický povrch, který nepružil – jako kdybyste rozstříhali magnetickou pásku. Po čtyřech přečteních byly téměř nefunkční.

Co jste dokázali vyrábět sami a co jste museli dovážet?

U nás jsme dokázali sehnat magnetické pásky. Potom maďarské, polské nebo východoněmecké tiskárny, diskety ze Západu a později i ze Singapuru. Jen disket byly tři druhy. Nejtěžší bylo napsat software tak, aby dokázal pracovat se vším.

A jak jste řešili devizové embargo?

Devizové embargo nebylo. Šlo o to zabezpečit devizy – tomu se nedá říkat embargo. Tomu se dá říkat tragédie socialismu. Kdo byl trpělivý a znal všechny zákony, devizy si zajistit dokázal. Avšak v okamžiku, když jste něco dovezl, musel jste předat nějakých čtyřicet procent podniku zahraničního obchodu. I když jsme něco vyvezli na Západ – většinou to byl software – podniky zahraničního obchodu nás úplně ožebračily. Z toho zbytku jsme si mohli něco koupit. Kupovali jsme nejen počítače, ale i potraviny a věci pro zemědělství.

Související článek

Chytré zemědělství: Počítač místo vidlí

Dnešní zemědělci už nejsou chasníci v holínkách od hnoje. Vidle, motyky a další tradiční nářadí pomalu mizí. Čím dál častěji využívají počítače, samořiditelné traktory nebo IoT senzory. Díky nim vypěstují více, sníží spotřebu hnojiv i energie a ještě k tomu ochrání přírodu.

Naší výhodou bylo, že jsme měli velký a chytrý právní útvar, který pracoval s tehdy neobvyklou tezí, že co není zakázané, je povolené. Na ministerstvu byli překvapeni, když jim naši právníci řekli, že žádný zákon nezakazuje, abychom si takové věci koupili.

Třeba když jsme začali vyrábět počítače ve velkém, začalo ministerstvo elektrotechnického průmyslu namítat, jak může družstvo vyrábět počítače. Nikde takový zákaz napsaný nebyl, ale i tak po mně chtěli na ministerstvu vysvětlení. Každých čtrnáct dnů jsem proto jel autem do Prahy, abych těm idiotům vysvětloval, proč vyrábíme počítače a kde a komu to prodáváme.

Kolik počítačů jste ročně vyprodukovali?

Měsíčně jsme jich vyrobili asi dvě stě kusů, takže za rok jich bylo 2 400. Ale nešlo o kancelářské počítače pro zpracování mezd. Za slušovické počítače – TNS – považuji ty, které řídily biotechnologie, strojírny, skleníky…

Testování klávesnic v JZD AK Slušovice -

Později jsme začali dovážet také klasické osobní počítače, XP a AT. Pro ty jsme nevyráběli nic. Dováželi jsme klasický monitor, paměťová média, zkrátka úplně všechno. Koupili jsme je po částech, tady je složili, otestovali a prodali. Ale to nepovažuji za pravý počítač ze Slušovic. Ale ani tyto počítače jsme neprodávali holé. Vytvořili jsme pro ně aplikační software, DOS, nějakou verzi Unixu, překladače programovacích jazyků, databázové systémy. Kromě aplikačního systému zákazníci dostávali ještě celou dokumentaci a školení. To se prodávalo jako celek. Ne jako dneska, kdy si v obchodě koupíte počítač a dělej si s ním, co chceš.

To znamená, že jste v podstatě vyráběli na zakázku.

Šlo o normální dodávku počítačů. Dávat holý hardware se základním softwarem, to je špatně i z pohledu dnešní doby.

Jak dlouho trvalo dodání, když si někdo objednal počítačový software?

V řádu měsíců. Tehdy dokázali programátoři ještě velmi rychle programovat, ale jen málo rozsáhlé systémy.

Související článek

Vít Rakušan: V digitalizaci a zavádění chytrých řešení jsme neuvěřitelně zaspali

Vítu Rakušanovi na podzim skončí druhé volební období, které tráví v čele kolínské radnice. Město, které proslavila snad jen okolní rovinatá krajina a festival dechovek, se mu za osm let podařilo přeměnit na jedno z nejprogresivnějších chytrých měst v Česku. Chytré technologie tady začali zavádět mezi prvními, takže za ně nikdy neutráceli přemrštěné částky. Především je ale přizpůsobují konkrétním potřebám obyvatel města, kteří se je naučili používat.

Měli jste tehdy v Československu nějakou konkurenci?

V tomto oboru nebyla konkurence žádná. Nebyla ani v celém tehdejším spolku zemí RVHP a dokonce si myslím, že ani v rámci celého světa. Jezdili jsme do Texasu, Kanady, Singapuru i Číny. Dělali jsme s kýmkoli. Přitom jsme viděli aplikace počítačů, a i když se nechci chválit, v komplexu, ve kterém to bylo pojaté, jsme byli určitě výjimeční.

Za kolik jste počítače tehdy prodávali?

Vše záviselo na softwaru. V 99 procentech jsme totiž dělali i aplikační software a podíl na ceně byl z pohledu softwaru a hardwaru zhruba stejný. V ceně byla započítaná i celá dokumentace a školení včetně ubytování. Určitě to nebylo levné. Jedno PC z dovozu vyšlo na nějakých 40 tisíc korun. U našeho počítače TNS se to nedalo určit, protože cena souvisela s celým nasazením.
Počítače v provozu -

 Přičemž průměrný plat tehdy byl asi dva tisíce korun.

Asi dva a půl tisíce korun. Ale tohle celé bylo hraní si na peníze. To nebyly skutečné peníze, skutečné peníze byly devizy. Pokud šlo o podniky, státní plánovací komise někomu devizy přidělila a někomu ne.  

Četl jsem v archivních dokumentech, že ze začátku 80. let strana a vůbec státní orgány nebyly počítačům nakloněny.

To máte pravdu. Byla to katastrofa. Kybernetika byla buržoazní pavěda, takže byly obrovské problémy. V tom nám pomohla spolupráce s profesorem Planderem, který za své konstrukce získal řadu ocenění v celé Evropě. Vždy, když někde uspěl, dali nám na nějakou dobu pokoj. Mohli jsme tak pracovat i na základním výzkumu, například na rozpoznávání obrazů nebo na syntaktické, lexikální a sémantické analýze jazyků.

Někdy v druhé polovině 80. let ale nastal zlom a Slušovice se staly fenoménem.

V první polovině 80. let byl extrémní odpor proti výrobě počítačů. Druhá půlka tohoto období ale v tehdejším Sovětském svazu přinesla uvolnění a všichni z naší vlády se začali předvádět, jak nám pomáhají. To jsem byl strašně rozzuřený. Pamatuji si velmi dobře, jaké nám předtím dělali obrovské problémy, ale když potom dorazila nějaká delegace, všem ukazovali, co jsme tady umožnili.

Související článek

Petr Baudiš: Možná si budeme muset projít něčím špatným, abychom začali regulovat umělou inteligenci

Využití umělé inteligence může být prospěšné, ale i hodně nebezpečné. Jak to chtějí odborníci na umělou inteligenci řešit? Jak umělá inteligence pracuje s předsudky a jak nás ovlivní v budoucnu? 

Takže si přivlastnili zásluhy?

Jednoznačně. Říkali, jak strana a vláda umožnily tuto výrobu – a přitom družstvo dva roky zpátky chtěli zavřít, protože přeci nesmí vyrábět počítače. Celé to bylo zbabrané. Ti, co řídili stát, byli cvoci. Pro to nemám jiné označení.

Co se stalo s výrobou počítačů ve Slušovicích po roce 1989?

Po roce 1989 nastalo několik věcí. Proč se rozpadlo družstvo, je na samostatnou diskuzi a já nejsem ten, kdo by o tom měl něco říkat. Byl jsem dva roky nemocný, ležel jsem v nemocnici a nemohl do toho zasáhnout. Vlastní elektronika a výroba počítačů byla zprivatizovaná. Ředitelé závodů je koupili od družstva, většinou si vzali pár svých nejlepších pracovníků, vytvořili si vlastní firmy a odešli. Některé ty firmy dodnes existují.

A odešlo i know-how…

A odešlo know-how, odešli chytří pracovníci. Oni se potom třeba vrátili, ale to už bylo po nějaké době a za jiných podmínek. Je to strašná škoda. Myslím si, že kdybych byl zdravý, lidi bych udržel. Byli bychom obrovský celek software-hardware, kompaktní a komplexní.

Jako zdroj financování ve Slušovicích fungovala vnitropodniková banka. Každý, kdo potřeboval peníze na rozvoj nového programu, z ní dostal peníze. Poskytovaly se tak prostředky na investice a když podpořený projekt přinášel peníze, musela se část zisku odvádět zpět. To byla jedna z věcí, která po rozpadu Slušovic přestala fungovat. A přitom to nesmírně pomáhalo. Mohli jsme být dost velká samostatná firma, dejme tomu na komplexní elektroniku. Myslím, že bychom neměli téměř žádnou konkurenci.

Ani třeba Apple a jiné americké výrobce?

Americké výrobce ano. Přece jenom měli úplně jiné prostředky. Ale myslím, že rozvoj by byl veliký a dynamický. Navíc s možnostmi, které se otevřely po roce 1989 by byl úplně jiný. Když si vezmeme, jak jsme se ve Slušovicích vyvíjeli za socialismu, věřím tomu, že by to pokračovalo stejným tempem i nadále.

Obsahoval váš software nějaký prvek autonomního řízení, dneska bychom řekli chytrých technologií, který by nějak řídil chemickou nebo živočišnou a zemědělskou výrobu?

Pokud bereme do úvahy aplikační software, který to na počítači dělal samostatně, tak přirozeně ano. Například v biotechnologii počítač na základě zpětné vazby sám řídil fermentační tank, což je dost komplikované zařízení. V živočišné výrobě pak Slušovice dělaly embryotransfer, v čemž byly největší firmou na světě. Celé uskladňování a manipulace s nimi byla řízená počítačem. A v rostlinné výrobě to byla hydroponie.

Související článek

Chytrý zavlažovací systém sám rozhodne, kdy je nejlepší zalévat

Kdo má zahradu se záhonky nebo alespoň trávníkem, zná to dilema velmi dobře. Bude pršet, nebo ne? Má cenu zalévat? Nebo z těch mraků nakonec vážně něco spadne? Nově můžete toto rozhodování přenechat technice. Stačí jen zahradu svěřit zavlažovacímu systém s umělou inteligencí, který uspěl v jihomoravském kole soutěže T-Mobile Rozjezdy. Systém nejdřív pomocí čidel zjistí vlhkost půdy, ověří, jaké panuje počasí a podle nasbíraných zkušeností sám rozhodne, jestli má cenu rostliny svlažit, nebo bude lepší počkat na očekávaný déšť.

Byly programy kompatibilní s počítači IBM nebo s nějakými jinými?

Aplikační programy na klasické PC od IBM byly samozřejmě kompatibilní od začátku. Na náš modulární počítač ale kompatibilní být nemohly. Každá deska byla úplně autonomní, takže to nemělo být s čím kompatibilní. Nemluvně o systému jako celku, protože to byla většinou počítačová síť. Každou část řídil samostatný počítač, propojený s dalšími

To nejvtipnější co jsme vytvořili, byl systém pro dostihové sázky. Ve Slušovicích se pořádaly velké dostihy kterých se účastnilo až padesát tisíc lidí. Okolo celé dostihové dráhy jsme měli pět sázkových kanceláří, což byly naše počítače TNS, připojené světlovodnými kabely. Byli jsme v ČSSR první, kdo použil světlovodné kabely na počítačovou síť.

Témata:
Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama