Foto: Tomáš Hejzlar

Průmysl, o kterém se nemluví. Česko má ke kosmu mnohem blíž, než si myslíte

Stát chytře rozhovor 7 a více min čtení

O českém kosmickém průmyslu se moc nemluví. To ale rozhodně neznamená, že neexistuje. Nejenže funguje, ale v posledních deseti letech prudce roste. Zapojených je do něj kolem šedesáti firem, které se dělí o zakázky atakující miliardu korun. V Česku tak vzniká například zařízení, bez kterého by se na družících za miliardy korun nerozvinuly životně důležité listy solárních panelů. Velkou roli v účasti Česka na evropského kosmického programu má Karel Dobeš.

Ivo Minařík
10. září 2019

Vládní zmocněnec pro spolupráci s Evropskou agenturou pro družicovou navigaci (GSA) sídlící v Praze, ale také člen Koordinační rady ministra dopravy pro kosmické aktivity. To je Karel Dobeš, který si jako člověk „z oboru“ velmi dobře uvědomuje, že kosmický vývoj měl, a i nadále bude mít schopnost měnit svět. „Technologie jsou jediná možnost, jak možná zachránit planetu. Když přestaneme používat plastová brčka, nestane se vůbec nic,“ říká.

Evropským kosmickým programem se prolíná několik uskupení. Jednak je to Evropská unie, následně Evropská kosmická agentura (ESA) a Evropská agentura pro družicovou navigaci (GSA). Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

ESA je Evropská kosmická agentura, která nemá s Evropskou unií nic moc společného. Není to vědecká organizace, ale takzvaně implementační agentura – mezivládní organizace, která sdružuje dvaadvacet členských zemí. Stojí za ní spolupráce evropských států, které pochopily, že samy na vesmírné projekty nemají tolik peněz jako USA nebo Rusko. ESA tak řídí společný vývoj všech raket, družic, pozemních stanic a dalších součástí, které Evropa posílá do vesmíru. A samozřejmě slouží i k příjmu a zpracování získaných dat.

Experimenty, které proběhnou na nějaké družici, tedy co a jak se bude měřit, navrhují národní instituty. U nás to je ČVUT nebo Akademie věd. Návrh experimentů se pak předkládá vědecké radě ESA, a pokud ta uzná, že je dobré je realizovat, sama je uskuteční. To je v současnosti například posun oblasti družicové navigace.

Kolik účast v ESA Českou republiku stojí?

Letos Česko do ESA pošle přes miliardu korun. Čtyři pětiny se ale vrátí zpět domů v podobě zakázek pro domácí firmy. Financování lze rozdělit na tři části – na povinný program, volitelný program a program třetích stran. Povinný program se platí z příspěvků každé členské země. Částečně se určuje na základě HDP, což v případě Česka představuje asi osm milionů eur. Tyto peníze jsou určeny pro obecné technologie a podporu vzdělávání.

Musíme mít produkci, která je výrobně tak komplikovaná, že ji nikdo jiný nezvládne.

Volitelné programy fungují jinak. Každá země si podle toho, co zvládne její průmysl, vybere oblast, které se chce věnovat. Stát platí určitý příspěvek do volitelného programu, který se zčásti vrací zpět do Česka prostřednictvím získaných zakázek českých firem. Kromě obchodních příležitostí naše firmy získávají i nové technologické zkušenosti. U nás se tak například vyrábí části pro raketu Ariane 5 a vyvíjejí nové části pro Ariane 6.

Poslední možnost, program třetích stran, využíváme také. Chcete vytvořit podmínky pro vývoj vlastního průmyslu tak, aby mohl dodávat do ESA? Pak společně s ESA definujete program, který to zajistí, domluvíte se s nimi a pošlete peníze. ESA následně převezme kontrolu a management.

Kolik je českých firem, které vesmírné technologie zvládají?

Když jsme v letech 2005 a 2006 začínali, nebylo jich víc než pět. Dnes je jich do dodavatelských řetězců ESA zapojených kolem šedesáti.

Co jim to přináší?

Mají přístup k technologiím, ke kterým by se jinak nedostaly. Zároveň se učí mezinárodně spolupracovat s velkými i malými firmami.

Co konkrétně dnes umí české firmy do vesmírného projektu dodat?

Od dodavatelů součástek jsme se posunuli na dodavatele systémů a subsystémů. Jeden z prvních kompletních českých systémů je dispenser brněnské firmy S.A.B. pro raketu Vega. Dispenser je část umístěná ve špičce rakety, která na oběžné dráze rozděluje satelity na místa, kam patří. Je v něm třeba dvacet různých malých satelitů. V Brně je takzvaný cleanroom, kde se satelity do dispenseru umisťují, a celek se pak odváží do jihoamerického města Kourou ve Francouzské Guyaně, kde je kosmodrom využívaný ESA. Dalším příkladem může být firma brněnská Frentech, v níž se pro misi na Mars připravují části systému a padákový systém.
V Česku máme v kosmickém průmyslu spoustu šikovných lidí. Space Lab s Výzkumným a zkušebním leteckým ústavem se pokoušejí vyvinout iontové motory, Sobriety dělá vysokootáčková čerpadla pro rakety, 5M dělají komponentní materiály, které obdivuje celý svět. Výrobky, jež vznikají v této oblasti, mají přidanou hodnotu, kterou normální průmysl nemá.

Jakou?

Například Frentech získal z vesmírného programu dvě stě tisíc eur a společně s Thales Alenia Space vyvinuly mechaniku na rozvíjení solárních panelů. Když totiž družice vyletí nahoru, nemá moc elektřiny a potřebuje rozvinout sluneční panely. Jedna metoda využívá natažené pero jako ve starých autech na klíček. To pero je držené zarážkou, kterou je zapotřebí odstřelit. Jenže sluneční panely jsou třeba pět metrů dlouhé, takže počítač ho musí odstřelit synchronizovaně v přesně určeném okamžiku, jinak hrozí, že se panely zaseknou a nerozvinou se. Když se to nepodaří, ve vesmíru visí dvě stě milionů eur, které jsou k ničemu.

A ta přidaná hodnota – materiálové náklady na tento díl jsou tisíc, možná dva tisíce korun. Celá souprava se ale prodává za tři tisíce eur. Ten rozdíl je právě přidaná hodnota, která je podmíněna specifickým know-how. Frentech nemusí mít strach, že se na Ukrajině postaví továrna, která bude dělat totéž. Musíme mít produkci, která je výrobně tak komplikovaná, že ji nikdo jiný nezvládne. Nemáme norskou naftu. Máme hlavy našich lidí.

Když pracujete s ESA, musíte si zvyknout, že pracujete na základě dokumentace. Neexistuje, že ji vytvoříte dodatečně.

Kosmických zařízení je ale přece jen dost málo.

V Praze máme ESA BIC, což je kosmický inkubátor, ve kterém dnes funguje jednadvacet firem a který je navázaný na síť dalších devatenácti kosmických inkubátorů v Evropě. Na podzim bude třeba jeden ze startupů testovat levnou raketu pro vědecké použití.
Jsou v něm ale i firmy, které využívají technologie z ESA. Dost se mluvilo o firmě Festka, která vyrábí nejlehčí kola na světě. Používá k tomu grafen, což je superlehká a pevná forma uhlíku, využívaná v materiálech pro kosmonautiku.

Dále je tu česká firma InsightART, která vyrábí speciální skener, který dovede nasnímat staré obrazy tak, že se dají separovat jejich jednotlivé vrstvy. Když má muzeum drahý obraz a bojí se, že by o něj mohlo přijít, udělá si sken, který nikdo nemůže padělat. Skener využívá i slavná aukční síň Sotheby’s. Senzor skeneru vyvinuli čeští vědci pro jaderné centrum CERN, následně sloužil na několika misích pro různá měření v kosmickém sektoru.

„V kosmickém průmyslu si nemůžete dovolit, aby nefungovalo něco, co stálo dvě stě milionů eur, protože někdo měl divoký víkend,“ říká Karel Dobeš. - Foto: Tomáš Hejzlar

Jak probíhá spolupráce libovolné firmy a ESA?

Program má pevně stanovená pravidla, která firma musí splnit. Například zisk je limitovaný na přibližně deset procent. Dalším pravidlem je i otevření dokumentace a úzká spolupráce s ESA. Její technici mohou kdykoli přijít na kontrolu, což je velmi dobré pro morálku českých firem, protože firmy se tak učí spolupracovat.

V postupech, které ESA stanovuje, navíc hraje velkou roli dokumentace – postupy, management kvality, risk management a podobně. Tohle všechno se u nás trochu podceňuje. Když pracujete s ESA, musíte si zvyknout, že pracujete na základě dokumentace. Napřed tak musíte všechno vytvořit na papíře, pak vám to schválí a následně kontrolují, jestli to, co vyrábíte, dokumentaci odpovídá. Neexistuje, že dokumentaci vytvoříte dodatečně.

To nezní jako úplně standardní český postup…

Kdyby se takto u nás pracovalo běžně, zmizí v IT pojem vícepráce. Ale firmy, které s ESA pracují, si na tento styl práce zvykají. Základním pojmem v ESA je „interface document“, který detailně popisuje rozhraní mezi jednotlivými subsystémy tak, aby mohly navzájem optimálně spolupracovat. Jde o velké mezinárodní projekty. Něco vzniká v Česku, něco v Německu a nemůžete si dovolit, aby spolu jednotlivé části nefungovaly. Dokumentace a předpisy jsou důležité, i když si to často nechceme uvědomit.

Je to ale logické – proč nemáte velký strach sednout si do letadla a letět? Protože i zkušený pilot, který létá deset let, musí před každým letem projít check list, má kopilota, dodržuje se tu princip čtyř očí. My lidé jsme zapomětliví, byli jsme o víkendu na party, v pondělí jsme unavení... V kosmickém průmyslu si ale nemůžete dovolit, aby nefungovalo něco, co stálo dvě stě milionů eur, protože někdo měl divoký víkend. A stejná pravidla z leteckého a kosmického průmyslu se zavádějí do automobilek, robotiky…

Nejdou taková tuhá pravidla proti inovacím?

V kosmickém průmyslu se pracuje se smart technologiemi, umělou inteligencí, blockchainem. Nedávno jsme slavili padesát let od přistání na Měsíci. Apollo bylo největší inovační hnutí v dějinách lidstva.

V Česku se inovace vykládá trochu jinak než v Americe. Podívejte se na Apple. Genialita Steva Jobse spočívala v tom, že od firmy Xerox přebral grafickou plochu na počítač a myš. Management firmy Xerox nevěděl, co s tím. Steve Jobs ano. Technologicky nevynalezl Apple nic. Ale měl marketing, myšlenku, k čemu technologie využít. Měl systém a celkový koncept. A právě ten celkový systém Apple je jeden z důvodů, proč ho lidé kupují.

My tady pořád říkáme věda, výzkum, inovace. Inovace ale nemá s vědou a výzkumem moc společného. Máte kontinuální inovaci – Škoda dá do aut nová světla a něco trochu změní. Ale to není ta pravá inovace. To, co potřebujeme, je disruptivní inovace.

Inovace se nedají podporovat. Můžete ale podporovat inovační prostředí.

Což je?

Dám vám dva příklady. První je Kodak. Byl to největší výrobce fotografických filmů na světě. Měl ale také tajné oddělení, kde pro NASA vyvinuli první digitální fotoaparát na světě. Měli ho patentovaný, ale management Kodaku rozhodl, že touto cestou nepůjdou, že film je věčný. Během pár let zmizeli. Dneska už nikdo neví, že se fotilo na film. Přitom to není důsledek nového vědeckého počinu, ale marketingu.

Druhý příklad. V roce 1972 jsem přišel do Německa a měl jsem možnost mluvit s ředitelem Rolleiflexu, což byla jedna ze světových firem vyrábějící fotoaparáty. Ptal jsem se ho tenkrát, jestli se nebojí kopírujících Japonců. Dostal jsem hodinovou přednášku o tom, že německá mechanika je nejlepší na světě a věčná, že se nemusí nikoho bát. Za pár let byl Rolleiflex pryč. Japonci neměli lepší mechaniku, měli elektroniku. A to je v principu právě to, na co se musíme dívat, a přesně to, co do budoucna potřebujeme.

Jak ale takové inovace podporovat?

Inovace se nedají podporovat. Můžete ale podporovat inovační prostředí. A to je komunikace a dostatek informací. Tohle podhoubí potřebujeme a pomalu se to mění. Podívejte se třeba na Jihomoravské inovační centrum nebo na Hvězdárnu Brno. Setkávají se tam lidé z průmyslu, vědy a techniky. Jsou pružní, dokážou organizovat akce velmi rychle. Inovace nepřijde od velkých firem. Potřebujete lidi, kteří mají vize dělat to, co nedělá nikdo jiný. Dělat to, co už dělá někdo jiný, to není dlouhodobá záležitost.

Jaké mohou mít inovace spojené s vesmírným programem dopady?

Dnes mluvíme o autonomní mobilitě, chytrých městech nebo chytrém zemědělství. Vezměte si auto, které jezdí po Měsíci, Marsu a Zemi – co mají společné? Rozpoznávají vzory, které jejich kamery snímají. To je základ umělé inteligence a začalo to také v rámci kosmického programu.

Když Američané začali díky Kodaku digitálně snímkovat Rusko, měli najednou spoustu dat. A jejich ruční vyhodnocení nestíhali. Vznikaly tedy systémy pro vyhodnocení digitálního obrazu, které se začaly učit rozpoznávat podstatné informace. Tak začínalo strojové učení a umělá inteligence.

A jdeme dál. Dnes už uvažujeme o tom, že ze všech snímaných dat potřebujeme možná desetinu. Mluví se o tom, že nahoru pošleme umělou inteligenci, které řekneme, co hledáme, ona na oběžné dráze profiltruje data a na Zemi nám pošle jen ty snímky, které nás zajímají. Vesmír je v těchto oblastech hodně vpředu.

V Česku se o tom ale nemluví. Při padesátém výročí přistání na Měsíci jsme na Žižkovskou věž promítali start Apolla 11. Téměř jediné médium, které o této akci referovalo, byla Česká televize. Ostatní ji pominula. To je vztah, který mají česká média k technice. Přitom technologie jsou jediná možnost, jak možná zachránit planetu. Když přestaneme používat plastová brčka, nestane se vůbec nic.

odkaz