ilustrační foto: iStockphoto

Když věta „Houstone, máme problém“ nefunguje, sází NASA na umělou inteligenci

Věci chytřerozhovor 7 a více min čtení

V sobotu uplyne půl století od přistání člověka na Měsíci. Americká NASA už se ale připravuje, že lidé budou vesmírem létat ještě dál. Při cestách na jiné planety si budou muset poradit i v situacích, které jsou v pozemských podmínkách prakticky nepředstavitelné. Kromě špičkového výcviku jim v tom podle NASA a její systémové inženýrky Kerry McGuire zásadně pomůže umělá inteligence.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

V sobotu uplyne půl století od přistání člověka na Měsíci. Americká NASA už se ale připravuje, že lidé budou vesmírem létat ještě dál. Při cestách na jiné planety si budou muset poradit i v situacích, které jsou v pozemských podmínkách prakticky nepředstavitelné. Kromě špičkového výcviku jim v tom podle NASA a její systémové inženýrky Kerry McGuire zásadně pomůže umělá inteligence.

Související článek

Předpověď počasí v ohrožení? Američané se bojí, že kvůli síti 5G nepůjde předvídat velké bouře

Nová 5G síť přináší velká očekávání. Zákazníci mobilních operátorů doufají ve větší konkurenci, nižší ceny a rychlejší přenos dat. Česká vláda se těší na zisk osmi miliard korun do rozpočtu a operátoři na rozšíření služeb a nárůst tržeb. Někdo však tluče na poplach – meteorologové.

Vezměte si libovolný dokument nebo hraný film z prostředí reálné kosmonautiky a ideálně zapomeňte na Hvězdné války. Jakmile nastane nějaká nenadálá situace, v různých obměnách se ozve slavná hláška „Houstone, máme problém“, a tým v řídicím centru okamžitě začne věc řešit. „V tu chvíli se pár desítek nebo dokonce stovek lidí dá s obrovským nasazením do práce, a jakmile se řešení najde, což při tomto nasazení netrvá dlouho, řekne se kosmonautům, co mají dělat. Ti to okamžitě udělají a s trochou štěstí je po problému,“ říká Kerry McGuire a klade důraz na slovo „okamžitě“.

Co se ale bude dít, když kosmonauty máte nikoliv na oběžné dráze nebo u Měsíce, ale někde v hloubi sluneční soustavy, kam se jakákoli informace nese dvacet minut? Za tu dobu se z problému může stát katastrofa. Varianta „Houston“ je v tu chvíli k ničemu a je jasné, že si kosmonauti musí pomoci sami. Jak? Právě to v NASA Kerry McGuire pomáhá řešit.

Snažíme se vyvinout počítačové systémy, které by z lidí na vesmírných výpravách udělaly chodící encyklopedie.

Kudy vede možná správná cesta, nedávno sympatická a bezprostřední hnědovláska popsala ve zcela zaplněném sálu na vídeňské konferenci Pioneers v prezentaci nazvané Augmenting Humans, tedy Jak vylepšit lidi. „Ne, v současné době ještě neuvažujeme o umělých končetinách nebo o tom, že bychom udělali z kosmonautů kyborgy,“ směje se počítačová inženýrka. „Spíš se snažíme vyvinout takové počítačové systémy, které by z lidí na vesmírných výpravách udělaly, jak se s oblibou říká, chodící encyklopedie. Ve škole jsme se takovým spolužákům smáli, ale v kosmu to bude nutné.“

Nepomohl by v takové chvíli počítač na palubě s pořádně velkým pevným diskem, který by všechny potřebné rady a informace obsahoval?

Ani náhodou. Na krizových situacích je nejhorší, že v nich jde o sekundy. Když si sednete k počítači a začnete prohledávat jeho disk nějakým běžným nástrojem, patrně se k potřebné informaci nakonec dostanete, ale bude vám to trvat skoro stejně dlouho, jako kdybyste s tou mnohaminutovou prodlevou komunikoval s řídicím střediskem. A bude to mít stejný výsledek, tedy průšvih. Ne, my potřebujeme, aby se kosmonauti okamžitě zorientovali a začali dělat, co je nutné. Hned, jinak bude pozdě.

Související článek

Konec burácivého zvuku. První Harley-Davidson v elektrice dorazí k českým zákazníkům v září

První elektrický motocykl Harley-Davidson pod názvem LiveWire přijde na český trh během září, vyrábět se začne v červenci.  Letos chce dovozce prodat několik kusů, příští rok už by jich mělo být kolem padesátky. LiveWire bude zatím prodávat pouze prodejce v Praze, v dalších letech firma počítá z rozšířením prodejních míst i na Brno a Ostravu. Cena stroje bude přesahovat 700 000 korun.

To zní docela dramaticky, vzhledem k tomu, jak pečlivým a všestranným výcvikem chování v nejrůznějších situacích posádky procházejí…

Meziplanetární výpravy zaberou roky, musí se počítat se vším. Vy si nejspíš představujete nějakou vyhrocenou katastrofickou situaci, ale ono může jít zdánlivě o banalitu. Řekněme, že na palubě nastane nějaká zdravotní komplikace, která si vyžádá akutní řešení. Jistě, součástí posádky je lékař. Ale co když se něco stane jemu?

Dva lékaři v každé posádce?

To by jistě pomohlo, ale zároveň platí, že posádka musí být co nejméně početná. Z praktických důvodů do kosmu nemůžeme posílat velké týmy lidí. Spíš to funguje tak, že každý člen posádky má dvě odbornosti místo jedné. Takže když se něco stane palubnímu doktorovi a je nutný lékařský zásah, musí ho zastat někdo jiný, kdo lékařské vzdělání nemá. A právě tady je nutné vytvořit systém, který mu přesně řekne, co má dělat.

Kerry McGuire z NASA odhaduje, že když v budoucnu dojde při kosmických letech k nějaké kritické situaci, systém si buď poradí sám, nebo prostě vydá jasné instrukce, co s tím. Posádka se bude věnovat hlavně vědeckým úkolům. -

Chápu. A jak to tedy vypadá a probíhá?

V podstatě jde o dokonale personalizovaný informační systém, který dokáže během zlomku vteřiny nejen vyhodnotit situaci, ale navíc připravit řešení pro konkrétního kosmonauta. Zůstanu u příkladu se zraněným lékařem. Řekněme, že tu situaci budu muset řešit já, počítačová inženýrka. Přihlásím se do systému a řeknu mu, co se stalo. A systém pochopí: Kerry, která nemá lékařské vzdělání, ale má tu a tu odbornost, musí ošetřit zraněného. A začne mi říkat, co mám udělat, kam mám jít, co tam vzít, jak to použít. Funguje to jako chatbot, klíčem je přesnost a rychlost.

V čem je v tomhle případě důležité, že vás systém pozná?

Každá maličkost může hrát roli. Dejme tomu, že moje osobní kajuta se nachází hned vedle skladu zdravotnického materiálu, tudíž mi systém nemusí dlouze vysvětlovat cestu, řekne: „Jdi k sobě do kajuty a otevři dveře vedle.“ Kdyby se úkolu ujal kolega z druhé chodby, musel by dostat mnohem podrobnější instrukce. A samozřejmě může jít i o důležitější věci – systém dokonale zná vaše schopnosti, dovednosti, ale třeba také alergie nebo věci, které z nějakého důvodu dělat nemůžete, a tomu se jeho chování přizpůsobuje.

Dáváme dohromady obrazové databáze, protože se klidně může stát, že se systém při rozhodování bude řídit fotografiemi nebo obrazem z kamery.

Takže systém sleduje a vyhodnocuje dění v reálném čase?

Přesně tak. Dám vám jiný příklad: na lodi je zapotřebí něco opravit a nachází se to zrovna v místě, kde panují nějaké nepříjemné podmínky, je tam horko nebo naopak zima, a vy tam nemůžete se skafandrem. Vyrazím tam a na sobě mám senzory, které systému hlásí, jak na tom jsem, protože já si to v návalu práce nemusím uvědomovat. Systém mi radí, jaký nástroj mám použít, jako by mi koukal pod ruce největší mistr opravář na světě, a zároveň mě hlídá, abych se nepřehřála nebo nepodchladila. Když jde do tuhého, poradí mi, abych toho na chvíli nechala, případně pošle rovnou někoho jiného, aby mě vystřídal. Vypadá to jako banalita, ale pro umělou inteligenci je to obrovsky náročný úkol – my ji nutíme, aby přemýšlela opravdu jako člověk, a ačkoli jde v podstatě pořád o algoritmy, je to nesmírně složité.

Jak takový systém vzniká?

Po jednotlivých krůčcích, které je nutné vytvářet naprosto přesně, protože je to stejné, jako když stavíte věž ze sirek – pokud někde v dolním patře uděláte chybu, celé vám to za nějakou dobu spadne. Pracuje na tom, podobně jako v řídicím centru v Houstonu, tým lidí s nejrůznějšími specializacemi. Máme samozřejmě lékaře, kterých se neustále ptáme, co konkrétně dělat nebo poradit v daném okamžiku a v dané fázi, máme psychology a odborníky na jazyk, kteří pomáhají s jednoznačnými formulacemi, ale také vývojáře počítačových her, kteří to skvěle umí s algoritmy. Kromě toho dáváme dohromady rozsáhlé obrazové databáze, které bude systém využívat, protože se klidně může stát, že se při rozhodování bude řídit fotografiemi nebo obrazem z kamery.

Související článek

Ondřej Krátký, spoluzakladatel Liftaga: Data dáváme rádi. Víme, že za to přijdou výhody

Ondřej Krátký, spoluzakladatel a šéf platformy Liftago, by mohl dostat přezdívku Pan hodný. Proč? Třeba proto, že vede a rozvíjí aplikaci, která nestojí mimo zákon, což je v taxikářském byznysu skoro až výjimečný počin. Kromě toho uklidňuje spory s taxikáři bojujícími proti nástupu nových služeb a ještě stíhá spolupracovat i s těmi, kteří jeho aplikaci na první pohled nemají příliš co nabídnout – městy, státními institucemi i e-commerce společnostmi. Je to výsledek jeho jasné představy nejen o budoucnosti značky Liftago, ale i celé automobilové sdílené ekonomiky. 

Takhle to zní vlastně jako nějaká hodně pokročilá verze Siri, Bixby nebo podobných asistenčních systémů. Využíváte podobnou technologii?

Momentálně jsme ve fázi, kdy tvoříme spíše základní kroky a soustavy algoritmů – jak už jsem říkala, je to hodně pracné. Na uvedení do praxe máme naštěstí ještě dost času. Meziplanetární lety nejsou úplně otázkou týdnů nebo měsíců, takže konkrétní technologii zatím neřešíme. Asi bychom v současné době šli podobnou cestou, o jaké mluvíte, ale spíš si myslím, že za rok za dva bude k dispozici ještě něco lepšího, od čeho se budeme moci odpíchnout.

Napadá mě, že až ten systém vytvoříte, zase jednou vesmírný výzkum pomůže v běžném životě, jako když lidem přinesl teflon nebo termofólie. Virtuální asistenční systémy se asi pořádně zlepší.

Ano, to se dá předpokládat. V nějaké odlehčené formě se systém jistě bude dát použít i v běžném civilním provedení.

Jak dlouho ještě zůstanete v ryze teoretické rovině? Nebudete v praxi zkoušet ani dílčí verze systému?

Budeme, počítáme s tím. Zhruba za rok bychom chtěli mít hotovou první testovací verzi, kterou budeme zkoušet v trenažérech ve formě rozšířené reality. Účastníci výzkumu dostanou speciální brýle a v nich uvidí instrukce pro nejrůznější situace. Ale pro použití v kosmických lodích s rozšířenou realitou nepočítáme – čím méně pomůcek, tím lépe. A co funguje na zemi, nemusí pořádně fungovat v kosmu. Spoléháme především na hlasovou komunikaci.

Související článek

Digitalizaci? Ne! Miloš Zeman raději propaguje technologie moderní před dvěma stovkami let

Miloš Zeman, neúnavný propagátor teletextu, telefonů Aligátor a dalších strhujících výdobytků moderní techniky, už řadu let sní o velkém infrastrukturním plánu. Kanálu, který propojí Dunaj, Odru a Labe, překlene evropské rozvodí a učiní z České republiky centrum moderní logistiky. Velkorysost plánu nechybí. Náklady ve výši 585 miliard jsou úžasná suma. Jen jeho načasování není ideální. Přichází se zpožděním. Přibližně dvě stě let.

Zkuste si teď trochu zahrát na vizionářku. Jak tyto systémy budou vypadat za dvacet nebo třicet let, pokud se meziplanetární lety stanou skutečně realitou?

Podle mého budou ještě o hodně komplexnější a iniciativnější, což znamená, že se kosmonauti nebudou muset při výcviku tolik soustředit na provozní záležitosti a budou se moci plně věnovat vědeckým a výzkumným úkolům. A když dojde k nějaké kritické situaci za letu, systém si buď poradí sám, nebo prostě vydá jasné instrukce, co s tím. Předpokládá to ovšem výrazný posun v nejrůznějších zobrazovacích technologiích na virtuálních displejích, pomocí holografické projekce a podobně, protože v tomto stavu už bychom se bez obrazu neobešli.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama