Foto: Ondřej Kostník

Vánoční povídka: Roomba error

Domov chytřetéma 6 min čtení

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

„Těšíš se na dárky?“

Nemám moc ráda Vánoce, ale když už to musí být, jsem ochotná slavit. Tedy do jisté míry, až ke kaprovi a bramborovému salátu má ochota nesahá, ale nazdobený stůl, losos, kaviár… a prosecco, jasně, prosecco smíří člověka skoro se vším.

A máme i živý stromeček, po těch letech, co jsem se spokojila se jmelím. Viktor má dokonce zvoneček. Nakrčím nos. Trochu korporátní, ale jsme spolu už dva roky, a tak se předpokládá, že budeme spolu na Štědrý den. Mně je těžko u srdce, v sobě mám půlku Neurolu a trochu stažený krk při pohledu na blikající světýlka.

„Tak jdem?“ zeptá se Viktor a oči mu zazáří. Jeho nadšení mi holt schází.

„Zájezd do Alp?“

Usměju se. „No jasně, těšíš se?“ Políbí mě a já mám dojem, že to nakonec nebude tak zlé. Pak začnu otevírat svůj dárek.
„Roomba?“ Mám pocit, že jsem si měla Neurol vzít celý. Jsi dospělá, řve ve mně hlas zdravého rozumu, co chceš, to si koupíš sama.
„Nemáš radost?“ Diví se a já už další dárek ani nehledám. Roomba. Vášnivě zatoužím po Vánocích, které jsem trávila v baru Bogota.
„No, radost… Je to vysavač,“ odkašlu si a doleju sklenku po okraj.

„Hele, není to jen vysavač,“ namítne nadšeně. „Dá se to naprogramovat a ovládat telefonem. Třeba z dovolený, chápeš?“

Kývnu. Sice nevím, proč bych z dovolené měla luxovat, ale prosím. Viktor mi dychtivě instaluje do telefonu software a já otvírám další láhev. Jsem dospělá. Možná až moc dospělá, když mě nebaví popojíždět si po bytě pomocí mobilu s kulatým luxem.

Utěší mě víno, kaviár a taky představa, že aspoň na ty lyže jedeme spolu. Obejme mě, obejmu ho… Nakonec možná štědrá noc skončí smírem… Ozve se zašustění. To roomba vyrazila ze svého doku a činí se okolo postele.
„Tys to zapnula?“ urazí se Viktor.
„Ne, jak bych to zapnula? Třeba je to naprogramovaný, že to má luxovat v noci.“
„Já to neprogramoval,“ ohradí se.
„Tys to koupil, tak to taky vypni.“ Výhrůžka v mém hlase je jasná, a tak můj milec místo sexu loví roombu, která krouží čím dál rychleji a co chvíli zajede pod postel.
„Vypni to telefonem,“ radím mu dobrosrdečně a dívám se na podlahu. Nevypadá to, že by stroj moc luxoval.
Vztekle popadne můj mobil, hledá aplikaci a nakonec roomba někde pod postelí znehybní jako miniaturní golem bez šému.
„Zejtra se podívám na návod,“ navrhnu jedovatě a přitáhnu si peřinu pod bradu. „Kdo čím zachází,“ pomyslím si ospale. Položí mi ruku na bok a golem pod postelí procitne.
Po pravdě, roomba nakonec není tak špatná. Vysává docela spořádaně, po návratu z nákupu ji najdu v doku a všude je čisto.

Další dny taky, sice se občas zapne a popelí se kolem mě jako domácí kocour, ale jinak je to spořádaný spotřebič. Jen někdy ji potkám v noci na naprosto neočekávaném místě, málem o ni zakopnu, ale vždycky uhne, jako by měla nějaké čidlo, a když ji tlačítkem pošlu na stanoviště, tiše odšustí. Hodně tiše.

„Je to super, ne?“
Viktor se vrátil od rodičů a domáhá se pochvaly. „Už tu není takovej…“
„Bordel,“ dořeknu za něj. Rozpačitě se usměje a mně dojde motivace k obdarování. „Hele, možná bychom teď mohli pozvat i moji máti, říkala, že by se chtěla podívat, jak bydlíme.“

Pokrčím rameny. Viktorova máti je bývalá družinářka a její způsob komunikace s kýmkoli tomu odpovídá.
Přinutím se usmát. Vlastně je to milé, že mi výhrady k čistotě bytu sdělil takhle. Jeho maminka by měla radost, asi.
„Dáš si se mnou pizzu?“

„Měl sem svíčkovou.“

Po pravdě, je mi jedno, co jedl, pomalu ukusuju a roomba kolem židle sbírá drobky. 

„To pořád v noci jezdí?“
Viktor je ze svého vánočního daru zjevně nervózní.
„Jo. Ale mě to neruší.“
„Mě to ruší.“
Zvednu hlavu z polštáře.
„Tak ji vypni. A neblbni, je to jako žehlička nebo fén, prostě…“

„Je to inteligentní,“ odsekne.
„Moc věříš reklamním letákům.“

„Pozoruje nás to.“

„Jsi přetaženej.“
„Šmíruje nás.“
„Spi už.“

Viktor se vydává chytit spotřebič, ale mě jemné šustění ukolébává.
Další den na mě čeká u dveří. Ne Viktor, ale roomba. Čeká u dveří a pak mazácky klouže uklizeným bytem. Svalím se do křesla. Ometá se kolem mě a pak zaleze do doku a přede. Ne, to se mi možná jen zdá.
A pak, když se sprchuju, potichu vjede do koupelny a s jemným bzučením odvléká kamsi podprsenku.
„Necháš to,“ křiknu na ni.
„Roomba moving to new location,“ zapípá kajícně a pak odšustí. Zítra se opravdu musím podívat do návodu.

Další večer je katastrofální hned od začátku. Viktor mezi vyprávěním o práci a návštěvě doma čím dál neurotičtěji prohlíží byt.
„Hledáš něco?“

„Kde je?“ zeptá se mě, jako bych ve skříni ukrývala milence.

„Kdo?“ Nechci si z něj dělat legraci, ale jeho hysterie mi připadá přehnaná.
„Ten krám. Už z toho mám tiky, kdy zas vyjede a… Mělas pravdu, je to na hovno. Prodáme ji.“

Z pod křesla se ozve tlumené bzučení, jako by se roztočily kartáče.

„Hele, uklízí to dobře. Nemáš spíš po svátcích pocuchaný nervy?“

„Nechci to tady, chápeš?“ V hlase má hysterii. „Smazal jsem tu aplikaci z telefonu. Nechci, aby o mně věděla, chápeš?“

Pokrčím rameny, zvednu se, z kabelky vytáhnu krabičku Neurolu a nabídnu mu.
„Po tom se aspoň vyspíš.“

„Myslíš si, že jsem blázen?“
Mlčím. Co na to říct? Možná, že nám to prostě neklape i bez roomby? Nebo že jeho máma je stará vydra? Nebo že v posteli nestojí za nic? Zdá se, že odpověď stejně nečeká.

Za oknem romanticky sněží, ale večer je čím dál uhozenější.
„Kdybys uklízela, nemuseli jsme…“
„Jsem překladatelka, všimnul sis? Ne uklízečka.“
„Máma říkala…“
Tohle už znám. Už jsem to zažila. Sestěhování, společné Vánoce, rozchod. Odtáhne a já tu zůstanu sama s roombou. Zašklebím se na něj. Koneckonců ten krám stál pětadvacet tisíc. Stejnou cenu má možná moje auto.
„Nezajímá tě nic, co ti říkám,“ vyčte mi.
Tu noc spí v obýváku na gauči. Měl si vzít Neurol.

Další den je konec.
„Nemá to smysl,“ řekne Viktor a já mu to nevymlouvám.
„Odstěhuju se,“ pokračuje. Roomba kolem nás ostentativně vysává neviditelné smetí.
„Nebude ti vadit, když si to vezmu, že jo?“ ukáže na přístroj.
„Je to dárek.“ Nechci se hádat, ale tuhle jedovatost si nemůžu odepřít.
„Drahej dárek. Myslel sem…“
„Jasně, spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Jinak bys mi koupil parfém.“

Úlevně vydechne. „Takže to chápeš.“
„Sbal si,“ doporučím mu a začnu se obouvat.

Bloumám po městě, koukám do rozsvícených výloh, upíjím svařák. Děti s sebou nosí hračky, co dostaly pod stromeček, mě čeká vybílenej byt. Mrknu na mobil a rozhodnu se, že mu dám ještě trochu času. Vlastně ho už nechci potkat. Nakonec se vracím před půlnocí a trochu v náladě. Není nad to, zapít rozchod s kamarádkou, pomyslím si a vrazím klíč do dveří. Nejdou otevřít. Znovu se o ně opřu s nesmyslnou myšlenkou, že se snad přede mnou zabarikádoval nebo že dveře drží.
„Neblbni a otevři,“ syknu a tlačím ramenem. Konečně je škvíra dost velká, abych se protáhla. Hmátnu po vypínači. Na zemi leží Viktor a na linoleu je šmouha tmavé tekutiny.

Všechno je jako za mlhou. Snažím se tělo zvednout, ale je nepoddajné a studené. Konec. Třesoucíma rukama hledám v kabelce telefon, když si všimnu roomby. Stojí uprostřed předsíně, vedle sbalených tašek, bliká červeně a má prošlápnutý kryt. Polknu a pak zmáčknu tlačítko. Rozjede se, hlučně a nepravidelně, ale má jasný cíl. Konečně najdu svůj telefon a ještě, než zavolám záchranku, smažu z mobilu aplikaci na ovládání vysavače. Zprávu „Room is clean,“ mi ještě nikdy před tím neposlala.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama