Zdroj: archiv redakce

Rachael Rekart: Žena, která učí roboty vnímat lidské emoce

Trendy & tipyrozhovor 7 a více min čtení

Ve firmě Soul Machines si dávají záležet na tom, aby jejich stroje působily lidsky. Mají totiž vlastní umělou inteligenci. Ale také něco navíc. Něco, co je dělá lidskými a díky čemu je ve firmě označují jako digitální lidi: vlastní tvář a ekvivalent emoční inteligence. Proč je to důležité a jak se to podařilo? O tom jsme si povídali s Rachael Rekart.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Ve firmě Soul Machines si dávají záležet na tom, aby jejich stroje působily lidsky. Mají totiž vlastní umělou inteligenci. Ale také něco navíc. Něco, co je dělá lidskými a díky čemu je ve firmě označují jako digitální lidi: vlastní tvář a ekvivalent emoční inteligence. Proč je to důležité a jak se to podařilo? O tom jsme si povídali s Rachael Rekart.

Související článek

Nastupuje nová síť Li-Fi. Internet díky ní poběží prostřednictvím světla. Stačí jen rozsvítit

Li-Fi. Ano, čtete správně a ne, není to ani překlep, ani neznalost autorky článku. Skutečně se jedná o Li-Fi. Podobnost se všeobecně známým termínem Wi-Fi ale není čistě náhodná. Naopak.

Úkolem Rachael Rekart v Soul Machines je propojování lidí a strojů. Když si totiž tyto dva světy porozumí, může to mít zajímavý výsledek. Posuďte sami – pokud chtějí zákazníci japonské značky kosmetiky SK-II zjistit něco o jejích produktech, případně se poradit při péči o pleť, můžou se obrátit na Yumi – tmavovlásku s příjemným vzhledem.

V tu chvíli na obrazovce uvidí dívku, která vypadá velmi reálně. Její podoba je totiž založená na skutečném člověku, což platí i pro její virtuální kolegy. Další z nich se jménem Kash se 24 hodin denně, sedm dní v týdnu stará o zákazníky australské firmy pro správu pohledávek. Fatema stejně často komunikuje se zákazníky v bance, Ava se stará o zákazníky softwarové společnosti…

Jen lidská podoba a schopnost odpovídat na otázky ale není všechno. Tihle virtuální asistenti umí víc – jejich robotická emoční inteligence totiž reaguje na tón hlasu i výraz tváře člověka, který s nimi hovoří. Jste v rozpacích? Nešťastní? Pobavil vás vtípek? Digitální lidé to poznají a podle toho sami upraví svoji odpověď.

Vojáci s posttraumatickou stresovou poruchou se spíš svěřili digitálnímu člověku než svému skutečnému nadřízenému.

„Všechno tu má prostě lidský rozměr,“ říká Rachael Rekart. Vytvořené digitální bytosti mají něco, co ve firmě označují jako digitální mozek. Ten řídí výrazy tváře, a pokud třeba vidí frustraci, reaguje empatií. Rachael Rekart říká, že díky humanizované umělé inteligenci v Soul Machines vynalezli vůbec nejlidštější digitální bytosti na světě.

Co pro nás může umělá inteligence ve spojení s psychologií udělat?

Ve výsledku rozhodně zlepšit kvalitu našeho života. Vyřeší za nás problémy rychleji, pomůže nám něco vytvářet, zlepšovat. Už teď nám dává informace až pod nos a pomáhá nám s rozhodováním. Pomůže nám, abychom trávili čas daleko kreativnější prací nebo abychom prostě měli víc volného času. Digitální lidé v Soul machines jsou opravdu připraveni pomáhat skutečným lidem. Hned v několika oblastech.

Můžete být konkrétní?

Třeba podle jedné z loňských studií se vojáci s posttraumatickou stresovou poruchou spíš svěřili digitálnímu člověku než svému skutečnému nadřízenému. Náš humanoid dostal přednost i před variantou, že by vojáci měli svůj problém napsat. Kdyby totiž svůj příběh vyprávěli nadřízenému nebo o tom psali, vyvolávalo by to v nich pocit, že je někdo bude soudit.

Když mluvili s robotem, takový pocit neměli. Roboti lidi nesoudí. Když vytvoříte robota typu digitální člověk, stavíte vlastně na intuitivní zkušenosti. Všichni jsme zvyklí jednat s lidmi. S digitálním člověkem přichází pocit uvolnění, známosti. Ale taky prostředí, ve kterém vás nikdo nesoudí. Takže se lidi můžou opravdu otevřít.

Související článek

Včely nezabíjí a telefon vám zůstane. Technologie 5G – mýty a realita

Technologie 5G. Převratná novinka, na kterou čeká celý svět, ale také něco jako pověstná paní Columbová – všichni o ní mluví, ale v Česku ji (skoro) nikdo nikdy neviděl. A jak bývá mýtickým bytostem vlastní, víří kolem ní spousta neověřených zpráv a pověr… Podívali jsme se na to, co je a co není pravda.

Naši roboti pracují také pro firmu, která spravuje dluhy. Díky tomu se jich zadlužení lidé můžou bez rozpaků ptát na finanční záležitosti, kterým třeba tolik nerozumí, které je tíží a doteď si netroufli se o nich s někým poradit. Procter & Gamble je používá jako poradní hlas pro řadu pro péči o pleť, takže zákazníci se můžou ptát bez pocitu, že si z nich někdo bude dělat legraci, protože pořádně nevědí, co a jak se používá a jak se mají o svou pleť starat.

Nemáte pocit, že pokud pro mě takový robot nevypadá dost lidsky, budu s ním vždy mluvit trochu jinak než s reálným člověkem?

Ale naši digitální lidé skutečně vypadají jako ti opravdoví. A od toho se odvíjí i způsob, jak se k nim přistupuje. Dokazují to i studie. Například pokud vytvoříte robotického psa, který bude dost podobný tomu skutečnému, a požádáte někoho, aby ho zničil, nebude to chtít udělat tak snadno, jako kdyby se robot psovi nepodobal. S výtvory, které se podobají něčemu, co máme rádi, se cítíme spojeni, i když víme, že třeba nejsou skutečně živé.

Je to stejné, jako když zkoušíte virtuální realitu. Když máte projít po prkně a víte, že pokud šlápnete vedle a zažijete simulovaný pád, reálně prožíváte strach, ačkoliv je vám jasné, že to není skutečné. Proto věřím, že stroje můžou u lidí evokovat řadu emocí. Stroje ale samozřejmě nevědí, co to znamená cítit emoce.

Pomáháme robotům učit se na základě zkušenosti, což je koneckonců to, co dělají lidé.

To zní jako něco, co může být ze strany strojů jednou zneužito.

Cokoliv může být zneužito. Ano, můžou nastat skutečnosti, které můžou být špatné, ale já mám v lidstvo důvěru. A to je i důvod, proč pracuji pro společnost, která se snaží pomoci přemostit emoční inteligenci pomocí té umělé. Můžeme pomoci strojům rozhodovat nejen na základě binárních dat, ale i podobně, jako se rozhodují lidé. Na základě hodnot, něčeho, co můžeme označit jako svědomí.

Jak tedy naprogramujete takové svědomí?

Svědomí je to, že umím rozlišit správné a špatné. Tyto pojmy se mění v průběhu času a napříč kulturami. Můžete však stroje připravit tak, aby danou kulturu vnímaly. V zásadě najdete vzory, podle kterých se dá určit, co daná kultura vnímá jako správné, a co ne. A to jsou prostě binární rozdíly. Je to něco, co můžeme nakódovat.

Související článek

„Umělá inteligence ve skutečnosti neexistuje, stroje potřebují lidský mozek,“ říká nejznámější český neurolog Vladimír Beneš

Málokdo u nás ví o lidském mozku víc než profesor Vladimír Beneš, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Z podstaty své práce se zabývá i otázkou umělé inteligence a názor na ni má celkem jednoznačný. „Počítač neumí myslet,“ říká chirurg, jehož pracovna připomíná spíš než nemocniční místnost kabinet ředitele Brumbála z Harryho Pottera.

Můžete zhruba říct, jak nakódovat robota, aby rozhodl?

Pomáháme robotům učit se na základě zkušenosti, což je koneckonců to, co dělají lidé. Zvážíme skutečnosti kolem nás, svoje předchozí zkušenosti, a podle toho se rozhodujeme. S našimi digitálními lidmi děláme to samé.

To je jako kdybyste vychovávali dítě.

Ano, ostatně řízení lidí by se taky dalo označit jako vychovávání dětí. Taky je musíte učit, řadu věcí jim ukazovat. A roboti v zásadě takové děti jsou. Dá se říct, že teď prožívají dětství. Nebo se dají přirovnat k někomu, kdo třeba zrovna přišel do nové práce. Znalosti a dovednosti robotů porostou. Ale jestli to bude trvat stejně dlouho jako vychovat dítě, to nevím.

Jak dlouho tedy?

Jsme na hraně exponenciálního růstu technologického pokroku, takže nemůžu ani spekulovat. Každý rok se ten čas, jak technologie pokročí, o něco zkrátí.

Myslíte, že například během deseti let budou běžně v našich domovech roboti, kteří nám budou pomáhat, mluvit s námi, budou reálně našimi společníky či přáteli?

Rozhodně. Už dnes takoví jsou. V Japonsku jsou roboti, které vyrobili jen proto, aby někomu dělali společnost. Díky nim má mnoho postarších lidí daleko pohodlnější život, protože zkrátka mají někoho, na koho můžou mluvit. Už teď se také testují první roboti, kteří fungují jako zdravotníci. Připomínají lidem, aby si vzali prášky nebo aby cvičili. Nebo prostě zjišťují, jestli jsou lidé v pořádku. Můžete je dát například do pečovatelských domovů a v některých už takové stroje skutečně mají. Podle mě budeme mít takové roboty doma do pěti let.

Související článek

Petr Baudiš: Možná si budeme muset projít něčím špatným, abychom začali regulovat umělou inteligenci

Využití umělé inteligence může být prospěšné, ale i hodně nebezpečné. Jak to chtějí odborníci na umělou inteligenci řešit? Jak umělá inteligence pracuje s předsudky a jak nás ovlivní v budoucnu? 

Během deseti let pak budeme schopni vytvořit digitální kopii reálné osoby, takzvané digitální dvojče. Bude možné na něm například ukázat, jakou léčbu je potřeba podstoupit, což usnadní rozhodnutí skutečného člověka, jestli ji bude chtít v dané podobě absolvovat. Lidé dostanou možnost vytvářet vlastní simulace o konkrétních skutečnostech, které jsou s nimi spojené. Nebude třeba dělat testy na zvířatech a zpracovávat nákladné studie, protože prostě můžete to samé udělat v digitálním světě na digitálním dvojčeti. Dopad, který pocítíme během deseti let, bude přelomový.

Změna se dotkne jen rozvinutého světa, nebo bude celosvětová?

Určitě se odehraje i mimo průmyslové oblasti. Už teď má přeci každý telefon, i když třeba nemá přístup ke zdravotnictví nebo vzdělání. A teď si představte, jaké to bude, až se digitální osobnosti rozšíří – dostanete přístup k digitálnímu učiteli, lékaři… A ten vám může pomoct, ať už jste kdekoliv. Změny nastanou. Podobně jako když se rozšířily mobilní telefony.

Evropská komise má takzvanou etickou komisi, která se soustředí na etiku v oblasti robotiky a umělé inteligence. Například lidem by mělo vždy být umožněno odmítnout péči robotů. Podle některých to Evropu trochu drží zpátky. Myslíte si, že by etika měla být brána v úvahu v takové míře?

To určitě ano. Svobodná vůle byla a je základem všeho. Lidé by měli vždy mít volbu nepřistoupit na to, co je jim předkládáno. Přesto si myslím, že se nebudou držet zpátky. Například si vezměte nařízení o ochraně dat. Pokaždé, když na nás na počítači blikne otázka, zda přijímáme podmínky sdílení našich dat, automaticky odklikáváme ano. Přitom máme možnost volby. Ale jak se po nás kvůli ní chce trochu námahy, tak ji spíš nevyužijeme. Pokud se tedy podle mě v nemocnici budeme rozhodovat, jestli přijmout péči robota, nebo člověka, obrátíme se prostě na toho, kdo má lepší výsledky. Já budu rozhodně volit robota, pokud bude lepší. Ale chci mít tu volbu.

Související článek

Nejste doma? Nevadí. I tak dá kurýr jídlo do lednice. Příště možná přiletí dron

Amazon a Walmart se předhánějí v tom, kdo získá prvenství v rychlosti doručování zboží. A důraz na to kladou obrovský. Nejde totiž o nic menšího, než je podíl na miliardovém on-line trhu. Protože je lidská práce pořád dražší, budou se zákazníci, zatím hlavně v USA, muset smířit s tím, že se svým doručovatelem už pár přátelských slov neprohodí. Nahradí je autonomní roboti a drony. V prvním kroku si zákazníci pouštějí kurýry až přímo do lednice. A to i když nikdo není doma.

Všechno je to nové, a proto si od řady věcí spojených s umělou inteligencí chtějí lidé nechat odstup. Bojí se, chtějí to pochopit, všemu rozumět. Ale vědí teď všichni, jak vzniká elektřina? Jen málokdo. Přesto ji všichni používáme. S umělou inteligencí to podle mě bude podobné. Ne všichni budou potřebovat vědět, jak funguje. Jen to, že funguje.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama